Bělehrad (od zpravodajky iDNES.cz) - Nenápadná stavba uprostřed bělehradských ulic. Srbové ji zrekonstruovali a v lednu 2023 darovali Čechům. V jejích místnostech nechybí socha Karla Havlíčka Borovského a portrét Tomáše Garrique Masaryka, z knihovny vykukuje hřbet Osudů dobrého vojáka Švejka. V Českém domě se setkávám s jeho ředitelkou Lucií Orbók. „Chceme tu tvořit komunitu a spolupracovat se Srby na všech možných úrovních,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz.
Český dům v Bělehradě darovali Srbové Česku už v roce 2023, proč k jeho otevření došlo až nyní? (Premiér Petr Fiala centrum přijede slavnostně otevřít 6. listopadu, poz. red.)
Prezidenti obou zemí podepsali memorandum o spolupráci v lednu 2023 (prezident Srbska Aleksandar Vučić a tehdejší český prezident Miloš Zeman, pozn. red.). Naše ústředí ve spolupráci s ministerstvem zahraničních věcí a ambasádou ČR v Bělehradě začalo řešit převod majetku a ukázalo se, že je to poměrně komplikovaný legislativní proces na obou stranách. Podpis smlouvy tedy proběhl až po patnácti měsících v červnu roku 2024. Nicméně České centrum jako takové už funguje od začátku, kdy jsem v červenci 2023 nastoupila na pozici ředitelky. Tehdy jsme nastartovali úplně první aktivity. Měli jsme tu první hosty a rozjeli jsme jazykové kurzy. To byla jedna z priorit. Po roce mohu říct, že už se nám pomalu buduje komunita, navíc máme úplně úžasné studenty, kteří se češtinu učí proto, aby mohli studovat na českých vysokých školách.
Mladí Srbové se tedy učí češtinu s hlavním cílem odejít ze země?
Je to tak. Motivace pro učení češtiny je buď studium, nebo práce.
Přicházejí do centra i Srbové, kteří vztah k české kultuře nemají? To je dobrá otázka. Dám vám jeden konkrétní příklad. Máme tu jednoho studenta, který je z truhlářské rodiny, jež vyrábí designový nábytek. Chtěl se učit cizí západoslovanský jazyk, ale ani slovenština ani polština tu nebyla dostupná, a když viděl, že nabízíme kurzy češtiny, přihlásil se. A přes jazyk se začal dostávat i na jiné akce, a nyní už je naším pravidelným návštěvníkem a bereme ho jako součást naší komunity. Nechci to paušalizovat, ale je to jeden hezký příklad toho, že chodí i Srbové, kteří zkraje vztah k české kultuře neměli.
Lucie Orbók
Narodila se v Táboře. Vystudovala režii na pražské DAMU, v roce 2014 ale vyhrála konkurz na ředitelku Českého centra v Budapešti. Tam působila pět let. Od roku 2023 je ředitelkou Českého centra v srbském Bělehradě. Centrum v Bělehradě se stalo prvním českým kulturní centrem na západním Balkáně vůbec. Jaké bylo jeho přijetí? Velmi pozitivní. České, slovenské a srbské vazby sahají až do 19. století. Zároveň mám pocit, že mezi námi vládne hezké porozumění. Teď tu se skvělým maďarským a polským kolegou rozjíždíme projekt Closer Europe. Jak Srbové, tak země Visegrádu sdílí podobnou historickou zkušenost, v případě třech zemí hovoříme slovanskými jazyky… V Srbsku s tímto projektem chceme podpořit proevropskou agendu.
A jelikož jsme jediné centrum na západním Balkáně, máme v plánu spolupracovat i s ostatními státy v regionu. Měla jsem jednání v Sarajevu a na příští rok připravujeme společné projekty, totéž v Chorvatsku. Jsme otevření i spolupráci s dalšími zeměmi v regionu.
Soustředíte se pouze na Bělehrad, nebo i na jiné části Srbska? I na jiné části Srbska, protože regiony jsou v tomto smyslu opravdu důležité. Spolupracovali jsme, a budeme i dál, například s městem Užice na jihozápadě Srbska, které má tento rok titul Národní město kultury. Příští rok jím bude město Zrenjanin a hlavním tématem bude voda. To je v Srbsku velké téma. Vše je ale otázkou kapacit, musíme zhodnotit, co všechno se dá zvládnout ve třech lidech.
Vy jste do Bělehradu zamířila v létě 2023. Co bylo na rozjezdu centra nejtěžší? Asi to, že člověk buduje centrum v nefunkčním domě od nuly. První rok byl hlavně o hledání spolupracovníků a definování našich vizí o tom, jakým směrem se náš kulturní institut vydá. Může vzniknout institut, který si řeší hlavně národní agendu, nebo může být institut, který se soustředí na spolupráci. My chceme být tím druhým. Symbolicky tak moje první schůzka po příletu do Bělehradu byla se sdružením EUNIC (evropská síť národních kulturních institutů, pozn. red.), jemuž teď aktuálně předsedáme.
Jaké jsou další vize? Jak vidíte, v našem centru máme i velkorysý divadelní prostor. Plánujeme provozovat regulérní divadlo. Rádi bychom náš prostor nabídli i několika nezávislým bělehradským souborům a chceme spolupracovat s nezávislými festivaly. Chceme sem přivést i děti, na příští rok pro ně chystáme velký divadelní festival. A pak se – vedle té tradiční kulturní diplomacie – chceme zaměřit i na věci, které k české kultuře také patří, jako hraní deskových her, pálení čarodějnic a prezentaci našich pro cizince mnohdy podivných koníčků, jakými jsou například vášnivé houbaření, tramping nebo vodáctví.
Zní to, že dům bude žít kulturou a nebude to jen mrtvé centrum.
A přesně tak jsem to chtěla. Mít dům, kde se budou konat čtyři akce za měsíc a zbytek dnů nějak přežívat, to by byl podivný luxus. Chceme tu tvořit komunitu a spolupracovat se Srby na všech možných úrovních. Pro mě je také důležitý dialog v otázce lidských práv, jejichž ochrana patří k prioritám české zahraniční politiky. Jsme tu například v kontaktu s místní LGBT komunitou.
Co všechno centrum dále nabízí? Kromě jazykových kurzů nabízíme i certifikované jazykové zkoušky. V listopadu náš čeká už třetí turnus. V prvním jsme měli zhruba dvacet lidí a většinou to byli Srbové, kteří přijeli z Prahy, nebo Kladna, kde pracují. V Čechách nebylo termínů dostatek, a tak si přijeli udělat zkoušky k nám do Bělehradu. Vedle kultury a kurzů řešíme i dlouhodobé a krátkodobé pronájmy srbským i českým subjektům, protože je potřeba se postarat o to, aby byl dům ekonomicky soběstačný a fungoval.
Autor: Veronika Pitthardová
Zdroj: České centrum v Bělehradu. Prostor pro nezávislé divadlo i LGBT komunitu - iDNES.cz
